Lago 2014 - článek z cesty

Caorle a cesta do Itálie (17.8.2014)

V pátek 15.8.2014 jedeme navečer na setkání s Evčinými kamarády do Čáslavi, kde si to báječně užijeme a já si uvědomím, s jak báječnými lidmi mám tu čest se opět setkat. Následující den jedeme pro auto k našim, a pak rychle domů, balit na týdenní dovolenou. V neděli ve 4.00 hod. ráno nás probouzí budík, a já mě dochází, že nás čeká dlouhá cesta autem, směr Caorle (Itálie). Rychle s Evčou naložíme věci do vypůjčeného Škoda Roomster a v 5.30 už vyjíždíme na týdenní dovču do Itálie, s plánem navštívit Caorle, Benátky a cestu zakončit u Lago di Garda v městečku Costermano. Za nejhorší a nejvíce zdržující považuji já osobně cestu na česko-rakouské hranice. Do Mikulova přijíždíme kolem 10.00 hod a na benzínce chceme koupit 10 denní dálniční známku do Rakouska. Ovšem zde se dozvídáme, že za ní chtějí v ČR 10,5 Euro, zatímco těsně za hranicemi v Rakousku stojí už jen 8,5 Euro. Kupujeme ji tedy až za hranicemi, protože vydřiduchy nebudeme přeci podporovat. Potom už následuje dlouhá cesta až do Caorle, kam přijíždíme kolem 18.00 hod, po asi dvou přestávkách (jedna přestávka asi hodinová, díky mému fotografování neznámého hradu v dáli). Naše cesta vedla směrem na Vídeň, Graz, Klagenfurt, Villach a Udine). V Caorle najdeme parkoviště a když se ujistíme, že nám nehrozí odtah, zamíříme hned k pláži. Zde na nás čeká zklamání v podobě kalné mořské vody, smrdící rybinou už na dálku a nepořádek na plážích. V moři nakonec jen smočíme nohy, vůbec se nám do něj nechce, a tak místo toho pozorujeme nastávající západ slunce a poté i krásně čistou oblohu plnou hvězd, svítící pruty místních nočních rybářů a já udělám pár foteček. Hned první fotografie v galerii tohoto článku je z našeho hvězdného pozorování. Potom už následuje po lůžkové úpravě přespání v autě. Hned druhý den ráno jdeme pozorovat na pláž východ slunce a potkáváme tentokráte ranní rybáře a také plno běžců. Konečně nejsme sami, kdo si ráno přivstane a praktikuje nějakou činnost. Chvíli rozjímáme na pláži, kde pozorujeme vodu, šplouchající o molo z kamenů, projíždějící škunery, čluny i pěkné jachty a také bagr nakládající nepořádek z písečných pláží. Když se toho všeho nabažíme, nastává čas vyrazit do Benátek. Na cestu se moc netěším, jelikož se chceme vyhnout placené dálnici a jet jen po okresních cestách a asi si všichni umíte představit, jak jezdí italští řidiči. To je samé troubení, lidé si přecházejí silnici, kde chtějí a každé druhé auto je buď odřené a nebo pomačkané.

Benátky (18.8.2014) 

Do Benátek jedeme z Caorle přes Ottava Presa, San Giorgio di Livenza, Valcasoni, Eraclea, Passarella, Caposile, Portegrandi, Ca´Noghera, Testera a Campalto. Po cestě nadávám jako špaček, jelikož italské značení je děs a k tomu si myslíme, že nás to navádí pořád na dálnici. No nakonec po mém skoro infarktovém stavu dojíždíme k Benátkám, o kterých se snad ani nemá cenu rozepisovat, jelikož jsou známé a proslulé po celém světě. Ale něco o nich napíši i zde, a hlavně dám užitečné informace ohledně parkování. Hned po projetí silnice (Ponte Della Libertá), kolem které je po obou stranách moře, zabočte na tzv. Tronchetto a u první šipky, ukazující na parkoviště na něj odbočte. Je to zřejmě nejlevnější parkování v Benátkách, nikde jinde jsem levnější nenašel. Stálo 15 Euro na 12 hod. a jelikož více jak 12 hodin pobude při návštěvě Benátek málokdo, vyplatí se více, než 30 Euro na celý den. Po oznámení ceny parkovného se mi protočily panenky, ale nakonec jsem byl rád, po zjištění dalších cen parkovného, že jsme parkovali právě tam. V Benátkách jsme pobyli cca 6 hod. a stačili jsme tam utratit např. 50 Euro za tradiční benátskou karnevalovou masku, která už visí na zdi v našem obýváku. Také jsme si dali pizzu a žasli jsme nad tím, že si číšníci účtují provizi za každého obslouženého 1,5 Euro - neuvěřitelné. Pokud by se někdo chtěl projet Gondolou, tak ta stojí 80 Euro na 30 minut. Benátky (Venezia) nejsou holt pro návštěvníky z chudé přístavní čtvrti. Prošli jsme známá místa, uličky, zákoutí a samozřejmě jsme museli zavítat i na náměstí Svatého Marka, kde si chtěla Evča zopakovat snímek s holuby, na který vzpomínala z dětství. Když se všeho ruchu a celé benátské atmosféry nabažíme, je čas vrátit se zpět k autu, jelikož musíme být nejpozději v 19.00 hod na hotelu k ubytování. Ovšem cestou zpět na parkoviště scházíme z cesty, a i přes komunikaci Evči s místními domorodci ne a ne najít nějaký záchytný bod. Už si zákoutí, kanálů a mostečku, lemujících celé Benátky, ani nevšímám a se svým obvyklým lamentováním se změtí uliček proplétám s jazykem až na chodidlech, jelikož nám ještě k tomu došla pitná voda. Po asi dalších 15 minutách konečně nacházíme hlavní plavební kanál - Canal Grande, kde konečně u jednoho maníka v pojízdném stánku kupujeme i vodu. No, spíše než voda je to skoro led. Ale co, v tom vedru z něho bude za chvilku stejně jen teplá lázeň. Do Tronchetta, kde stojí náš Roomster, docházíme osvěženi, i když celkově utrmáceni. Je ale pravdou, že nerozumím tvrzení, které často od lidí slýchávám, že jim Benátky smrdí, a že je v nich nepořádek. Já tento pocit po jejich návštěvě nemám. A nemá ho ani Evča. K hotelu v Costermanu pro nedostatek času volíme opětovný nájezd na dálnici, míjíme Veronu a s hodinovým předstihem, do max. možného času pro ubytování, přijíždíme k hotelu Panorama. Celí natěšení vrazíme na recepci a hned nás zmrazí recepční slovy, když nám říká, že v tomto hotelu nebudeme ubytováni. V tu chvíli se cítím konsternován a vjíždí do mě snad 100 ďáblů. Evce dochází, že by to nemuselo být ok, a tak mě posílá ven a ujme se řešení. Já zatím vyzpovídávám okolo lidi, u kterých si říkám, že by to mohli být Češi, kteří mají také dovolenou v tomto hotelu od stejné cestovní kanceláře (Quality Travel), jen s tím rozdílem, že se do hotelu dopravili pomocí autobusu a my s Evčou a pár dalšími, jak brzy poznávám, jsme přijeli automobilem. Vyzpovídám jednoho postaršího pána, který mi hned sděluje, že nejsme sami koho stěhovali, a že budeme nejspíše přestěhováni do jiného hotelu, Sice též 3 hvězdičkového, ale vzdáleného od samotného jezera 7 km, kdežto hotel Panorama je vzdálen jen 1,5 km. Dostávám nový impulz vzít věc do svých rukou a vůbec nevím, že Evče oznámil náš zájezdový referent, že přestěhováni budeme, a to do 4 hvězdičkového hotelu, a to ještě blíže k jezeru, asi 0,9 km. Hned jak vidím přijíždějící automobil s nápisem Quality Travel, hrnu se ve spěchu k němu a vystupujícímu klučinovi (referent) hned zdůrazňuji, ať nepočítá s tím, že já s Evčou půjdeme do nějakého hotelu vzdáleného 7 km od pláže, že máme v takovém to případě, kdy nezvládli ubytování ve smluvním hotelu, nárok na podobný hotel v dané lokalitě, a že se nikam nehnu a budu si na ně stěžovat. Udivený delegát ze sebe vykoktá, ať jsem v klidu, že nás budou stěhovat do 4* hotelu a moje ego se tak cítí spokojeno, že jsem se jen tak nedal. :-)))))))))

Parkhotel Oasi - (Lago di Garda)

Po vyřízení všech dokumentů a náležitostí, jsme konečně ubytování a můžeme jít na pozdní večeři. V souvislosti s naší dovolenou před rokem v Maroku (all inclusive) jsem rád, že máme jen polopenzi a budeme tak moct výletovat a néé tloustnout. Ovšem to jsem netušil, že večeře o dvou chodech a snídaně v podobě švédských stolů mě nasytí na celý den a budu se cítit přejedený jako na dovolené v Maroku. Ovšem kuchyni v našem novém hotelu musím jednoznačně pochválit - prostě vynikající, vynikajíííící. Hned dalšího dne z rána nás vítá deštivé počasí, no tak to jsem nečekal. V Caorle i Benátkách bylo nádherně. Neleníme a jdeme se zeptat do recepce, zda-li můžeme i v dešti použít plavecký bazén u hotelu? Recepční na nás kouká udiveně a hned nám hlásí, kde jsou v okolí kryté bazény a jejich proslulé aquaparky. Nenecháme se znejistět a otočíme konverzaci zpět k hotelovému bazénu, načež na nás opět vykulí oči a konečně pobaveně odpovídá - přirozeně můžete. Ovšem nezapomene dodat, zda-li jsme si všimli, že venku prší, a že se ochladilo. Jen přikývneme a už shazujeme za běhu boty a volným pádem letíme do hlubin krásně modré a čisté vody. Pajááááda. Celý bazén máme jen pro sebe a voda je navíc z minulých slunečných dní stále příjemně vyhřátá. Okolo přihlížející nechápou a stojí pod stříškou, jako by snad měly padat trakaře. Jen jeden postarší německý pár se nás optá po tom co míříme do pokoje, zda-li byla koupel osvěžující a přitom zvedá palec nahoru. Na pokoji přemýšlíme nad tím co podnikneme a jelikož nepřestává pršet, rozhodujeme se navštívit jeskynní vodopád Cascata Varone.

Cascata Varone (19.8.2014)

Jsme rádi, že jsme se rozhodli pro cestu automobilem, jelikož nemusíme dumat na hotelu, jak se k vodopádům Varone dostaneme. Nasedáme do auta a míříme k jednomu z cípů jezera Lago di Garda, a to k městečku Riva del Garda, od kterého má být Cascata Varone vzdálena jen cca 3 km. Po cestě do Gardy stále prší a pohoří kolem jezera je tak zahaleno mlhou. Tímto směrem pojedeme později ještě dvakrát, jelikož absolvujeme návštěvu Monte Balda a městečka Torbole, se závěrečným koupáním v jezeře před zpáteční cestou do ČR. Asi po 40 minutách jízdy se objevujeme na parkovišti pod Cascata Varone. Pro návštěvníky tohoto vodopádu je parkování zdarma. Po příjezdu k samotnému vodopádu ustal déšť a tak rychle parknem a už kupujeme vstupenky. Vstup v roce 2014 činí 5,5 € na osobu a v sezóně mají otevřeno denně od 9-19hodin. Drápeme se po schodech vzhůru k vodopádu a v půli cesty se nám naskýtá krásný pohled na párou zamlžené Riva del Garda, jedna z fotografií. Poté prohlížíme místní vegetaci a rostliny, které lemují okraje schodů a stoupáme až k samotnému vodopádu. Cascata Varone můžete navštívit v několika výškových stupních a cesta mezi nimi je jakousi provoněnou botanickou zahradou, která Vám ukáže místní středomořsko - horskou vegetaci. Při návštěvě tohoto krásného vodopádu doporučuji s sebou mít pláštěnku, a pokud budete chtít fotografovat přímo v jedné z jeskyň, tak i voděodolný fotoaparát. Musím přiznat, že můj Nikonek dostal pořádně co proto a já též. Byl jsem zmoklý jako slepice. Ale ten pohled za to stál. Na vodopád máte dva pohledy, jeden je z dolní jeskyně, kam vodopád dopadá. Druhý o asi 40 m výše, kde můžete pozorovat, jak se řítí jeskyní dolů. Uvnitř jeskyně neustále mrholí, jelikož vodopád se tříští o okolní skaliska, právě proto oceníte pláštěnku. Když jsme byli s Evčou dostatečně promočeni a já nafotil snímek, který je i v mém kalendáři v měsíci březnu, a jehož pořízení zabralo 40 minut, přičemž je složen z 9 jednotlivých fotografií, vrátili jsme se k autu rozhodnuti při zpáteční cestě navštívit městečko Torbole, označované jako ráj windsurfařů. Toto městečko nás úplně očarovalo svojí atmosférou. Torbole není jen mekou windsurfařů, ale najdete tam plno lidí, zabývajících se různými sporty - paddleboarding, kitesurfing, horské kolo, běh, motorkářství, seakajaking, atd. Prostě plno sporťíků mně velmi blízkých a plno sportovně založených lidiček, kteří jsou na pohodu. Krátce a jednoduše jsem si město zamiloval a rozhodně mám v plánu se ještě na Lago vrátit, a to přímo do samotného městečka Torbole. Doufám, že už to snad bude i s mým novým nafukovacím kajakem Swing, na jehož doručení v době psaní tohoto cestovatelského zápisu netrpělivě čekám. Potom už následovala jen skvělá véča, kde jsme se seznámili s velmi příjemným párem dvou mladých učitelů z Opavy, kteří měli tuto dovču jako svatební cestu, jelikož se asi dva dny před příjezdem vzali.

Městečko Sirmione (20.8.2014)

Probuzení do středečního rána bylo opět deštivé a my se začínali modlit, aby takový nebyl i zbytek naší dovolené. Naštěstí po výtečné snídani a vykročení z hotelu, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a déšť začal ustávat a obloha se začala roztrhávat. Do přístavu v Gardě jsme tak dokráčeli nepromáčeni a musím konstatovat, že nám počasí poté přálo celý den, jelikož bylo slunečno a díky tomu jsme se později mohli kochat pohledem na krásnou krajinu z výletní lodi, na kterou jsme nastoupili s cílem dopravit se do všemi opěvovaného městečka Sirmione. Cca kolem 13.00 hod. kupuje Evča pro nás dva palubní lístek i se zpáteční jízdou na výletní loď Freccia del Garda, která nás má zavést do námi vytouženého města. Hned jak vstoupím na palubu lodi, těším se na plavbu jako malý kluk. Jen co nastoupí poslední pasažér, nástupní můstek je odstraněn a se silným zaburácením motorů dává kapitán příkaz ke zpětnému chodu a kolos (taková menší výletní lodička) o váze několika tun se začne pohybovat směrem dozadu. A už se jedeeeeee. Cestou zastavujeme ještě v dalších přístavních městečcích. (Bardolino, Cisano a Lasize) Po projití celé lodi, tedy od přídi až k zádi, se společně s Evčou uvelebujeme na zádi. opřeni o zábradlí. Batoh položíme na klubíčko lana, v jehož středu se tyčí stožár s vlajkou . Téměř celou cestu se dokážu dívat na vodu, čeřící se silou lodních šroubů a letmým pohledem kontroluji spokojený úsměv na Evině tváři. Když připlouváme k městečku, míjíme Grotte di Catullo, pozůstatky paláce z doby Říma. Je nám společně hned jasné, že tam budou směřovat naše kroky, hned jak opustíme loď. Po dotyku můstku s molem se hrne dav lidí směrem do úzké uličky, vedoucí přímo ke středověkému hradu a vzniká tak zmatek nad zmatek kvůli davu, snažícímu se nalodit na téže loď ke zpáteční cestě. Nic pro mě, ještě že jsme se kvůli mně zdrželi opodál, vzhledem k mému neustálému cvakání snímků. :-) I když dav už zmizel, v uličce je pořád hlava na hlavě, zřejmě díky lákavě vypadající zmrzlině, na kterou zde stojí fronty. Necháme si zajít chuť a pomalu docházíme ke středověkému hradu. Zde se rozhodujeme, jestli ho navštívit hned, ale nakonec pokračujeme k antickému paláci, který jsme viděli z naší výletní lodi. Návštěvu hradu odkládáme na později. Cestou vybíráme místo, kde se plánujeme vykoupat při zpáteční cestě směrem k přístavu, kde se nalodíme na cestu zpět do Gardy. Vstup do paláce stojí 6 Euro na jednoho. Chvíli váháme, jestli tam půjdeme, ale nakonec se rozhodujeme vstoupit a po chvilce si říkáme, že jsme udělali dobře. U vstupní brány nabízí Evče paní s vrátným, jestli si u nich nechce nechat batoh. Evka s díky odmítne a oba dva zvednou palec nahoru a pronesou, že je dobrá. Jedná o zbytky starověkého římského paláce (italské vily římského básníka Cattula). Součástí komplexu jsou i expozice v moderních budovách s nálezy, kterých bylo v okolí nalezeno a dochováno nespočet. Především pak v samotném jezeru pod vodní hladinou. Palác měl několik poschodí a úplně nejvýše se naskýtá překrásný pohled na okolní pohoří kolem jezera Lago di Garda s průzračně azurovou vodou. Vše důkladně prošmejděno, nabažili jsme se atmosféry tohoto místa, a tak nezbývá, než se vrátit. Po sestupu zpět k Lagu následuje koupání a relax na místním dřevěném mole. Z hrůzou pak na hodinkách zjišťuji čas a je nám jasné, že prohlídku hradu už nestíháme, jelikož jinak nám ujede poslední možný spoj naší lodní přepravy. Po cestě ještě v rychlosti udělám pár momentek a už se společně s Evčou prodíráme davem zpět k bárce, která nás má odvézt zpět. Při dojezdu do Gardy se opravdu výletní loď jako bárka chovala, jelikož při vystupování nemalého množství lidí se začala nebezpečně naklánět na jednu stranu a já viděl, jak všichni lidé zpozorněli. K večeři jsme dorazili tak akorát a s naší novou dvojicí z Opavy jsme se podělili o zážitky. A také musím ještě zdůraznit fakt, že jen jsme dojedli, začalo silně pršet a také nás navštívila celkem silná bouřka. Měli jsme na tento výletík hold štěstí, co do počasí.

Monte Baldo (21.8.2014)

Na čtvrteční den jsme měli naplánovaný poznávací zájezd přímo s cestovou, a to na horu Monte Baldo (2218 metrů vysokou horu) a návštěvu Riva del Garda. S napětím jsem otevíral při probuzení oči, zda-li nebude pokračovat déšť z večera. Výsledek mě velmi potěšil, protože bylo pěkně, svítilo sluníčko a viditelnost se zdála skvělá, bez mlhy nebo oparu. Jak jsme se později dozvěděli, bylo štěstí, že předešlý den pršelo, jelikož na vrcholku Monte Balda byla parádní viditelnost, která prý, když je neustále pěkně a svítí slunce, není tak dobrá, což je celkem i logické, vzhledem ke vznikajícím slunečním oparům. V 9.00 ráno tedy nastupujeme do autobusu cestovní kanceláře Quality Travel a vydáváme se námi už známou cestou směrem do městečka Malcesine, ze kterého na horu Monte Baldo vede lanovka, jež vyváží turisty do výšky 1750 metrů nad mořem. Za jízdy vidíme všude kolem plno windsurfařů a dalších nadšenců, milujících styl jízdy s plachtou nebo kitem, jelikož v ten den ráno fouká celkem silný vítr, a já se tak celou cestu těším, jak si některé z nich nafotím. Jen co zastavíme, rozdám jasné instrukce Evče - má vše vyslechnout od delegáta, abychom věděli co a jak, a já sám odbíhám k pláži lovit snímky borců s prknem a plachtou. Musím uznat, že někteří z nich fakt válejí a vypadá to, jako by jim to jezdilo samo. Jsem tak zabrán do fotografování a vnímání této parády, že téměř ani nepostřehnu kolemjdoucí skupinu, mířící k lanovce. Naštěstí mám Evču, která mě chápe, a tak mi za chvilku už klepe na rameno, ať se zvedám a pokračuji v cestě. Cestou se stejně ještě zdržíme, a to když si děláme na samospoušť společnou fotografii s pozadím hradu Castello Scaligero, jež je dominantou městečka Malcesine. Díky předem koupeným jízdenkám cestovkou, nemusíme čekat tu hroznou frontu na jejich zakoupení, nýbrž čekáme pouze frontu na nástup do lanovky, která též není právě malá. Zaklapnou se dveře a už to svištíme nahoru. Kabina lanovky se otáčí o 360°, tudíž si může člověk užít pohled ze všech stran. Občas se kabina nehezky zhoupne a je slyšet výskot. Ani Evče to nedělá zrovna dobře, jen kupodivu mně to nedělá nic, a to se přitom bojím létat letadlem. Celou dobu si povídáme s naším novým párem a zjišťujeme, že mají rádi hru Carcassone jako my, ale navíc ji mají i sebou na hotelu, a tak se domlouváme, že bychom si večer mohli společně zahrát. Chvílemi projíždíme mlhou a za chvíli už vystupujeme a vítá nás vrcholek hory. Co napsat k procházce po samotném vrcholku dominanty, týčící se nad Lagem? Je to krása. Sedíte na kamenech a koukáte nadšení dolů. Město Vám připadá z vrchu jako mraveniště, obklopené vodou. Nedaleko od Vás se vyhřívá na sluníčku rodinka svišťů a slyšíte cinkající zvonečky tamního skotu, spásajícího krásně zelenou trávu, které je v okolí požehnaně. Nad tím vším pozorujete vrcholky pohoří všude kolem Vás, mizející a znovu se objevující v mlze. Nebo Váš zrak spočine na azurově zabarveném jezeru Lago di Garda, po jehož vlnách plují plachetnice, odtud podobající se drobečkům, pohupujícím se na vlnách moře. Ostatně vše, co je k vidění, jsem zaznamenal na fotografiích. Po nabažení se této krásy, o několik hodin později, sjíždíme lanovkou zpět do města a míříme zpět k autobusu, kde je v určitou hodinu sraz. Pokračujeme do měsa Riva del Garda, kde máme rozchod asi na cca 1,5 hod. My dva s Evčou si město projdeme a chvíli sedíme na okraji kamenné zídky a pozorujeme čilý ruch na jezeru. Poté už míříme autobusem zpět do hotelu, kde si navečer opravdu zahrajeme slíbené Carcassone v místnosti, která je dole pod recepcí a každý do ní může z vrchu koukat. Především zajímavý je lustr visící dolů, o kterém si říkáme, že než ho někdo zhasne, tak už budeme mít dávno dohráno. Nakonec na vlastní kůži pociťujeme, jak moc jsme se pletli, jelikož se rozehrajeme natolik, že nevnímáme čas a najednou se ocitáme ve tmě. Hru však dohrajeme, jelikož si nás nakonec recepční všimne a jde nám rozsvítit dolů menší osvětlení, za což jsme mu samozřejmě moc vděčni.

Verona (22.8.2014)

Ráno vstáváme a jsme plni očekávání, jaká vlastně ta Verona bude. Vždyť je to město Romea a Julie. V devět ráno nasedáme do autobusu a míříme za pověstným balkonem a třetím největším koloseem v Itálii. Cesta trvá jen chvíli, jelikož Verona leží asi 100 km od Benátek, 30 km od Lago di Garda a ze tří stran ho obtéká řeka Adige. Jako první navštěvujeme koloseum. Jsem z něho paf, Evča tolik nééé, jelikož se jí nelíbí, že na kamenné schody jsou položena sedátka, což kazí původní vzhled. Vzápětí nám je ale vysvětleno, proč tomu tak je. V ten den se bude uvnitř hrát opera Giuseppe Verdiho - "Aida". Za touto operou do kolosea ve Veroně jezdí celé zájezdy ze všech evropských zemí. Poté navštěvujeme Scaligerský hrad Castel Vecchio ze 14. století. Po prohlédnutí míříme úzkými uličkami na Piazza delle Erbe, odkud už je to jen kousek k pověstnému balkónu ze slavné tragédie Williama Shakespeara. Vzápětí poznáváme pravou tlačenici, kdy se každý chce k balkónu protlačit. Je to šílené, stejně jako je šílené samotné místo. V průchodu jsou popsané stěny od zamilovaných dvojic a jelikož tam už není moc místa, lidé to řeší nalepením žvýkaček a k vidění je dokonce i nalepená intimní dámská vložka s napsanými jmény. Přímo pod balkónem je socha Julie z mědi, jejíž jedno ňadro je natolik osahané, že se leskne zářivě zlatavou barvou a opodál je stěna, posetá visacími zámky. Vedle průchodu je výrobna a zároveň krámek kýčovitých suvenýrů. Obchod použijeme s Evčou jako východ pryč, jelikož to jinak nejde. Pokračujeme ulicí směrem ke kostelu San Fermo Maggiore, kde máme hodinový rozchod, který s Evčou využíváme k návštěvě obchodu Disney. :-))).. A pocity z návštěvy Verony - rozporuplné. Benátky jsou prostě hezčí, nebo alespoň jsme to tak s Evčou cítili.

Návrat (23.8.2014)

V sobotu leje jako z konve a je to poslední den, který můžeme ještě u Laga strávit. A tak nás to mrzí. I přesto podnikneme celkem dlouhou procházku a dojdeme z Gardy do Bardolina a zase zpět. Vykoupeme se naposledy v hotelovém bazénu a arrivederci Gardo. Po cestě se ale zázrakem roztáhne obloha a tak neodoláme a zastavujeme na dvě hodiny v našem oblíbeném Torbole a poslední čas využijeme ke koupání v jezeře. Potom už nastává cesta zpět, směrem na Salzburg, Linz a České Budějovice. Cestou se s Evčou střídáme v řízení a přespíme do neděle v autě v Jindřichově Hradci. A konečný resultát - určitě se ještě jednou k Lagu vrátíme, a to především do městečka Torbole, které nás okouzlilo svým životem.